Pokojové rostliny

Abutilon-(podslunečník- mračňák,pokojový javor). Kvete v létě i v zimě.Má květy bílé, žluté, oranžové, červené.Květ jednoduchý i plný.Rostlinu umístíme u okna ,na plném slunci. Přes léto mu prospívá umístění venku, hojná a častá zálivka a přihnojování. Vyžaduje kompostní písčitou zeminu. Vrcholy zaštipujeme a tím dosáhneme košatého růstu a určité doby květenství. Před příchodem mrazů dáme abutilon opět do bytu na světlé stanoviště a teploty až 10°C. Množí se snadno řízkováním i semenem. Starší rostliny přesazujeme v dubnu.

Agave-(agave vláknitá) je sukulentní vytrvalá bylina s úplnými, tmavozelenými tuhými listy. V Mexiku odkud agave pochází je rostlinou textilní, především k výrobě provaznického materiálu, nebo k výrobě hrubých tkanin;z některých druhů se vyrábí papír. Mladé listy se používají jako zelenina nebo se z nich kvašením vyrábí silný lihový nápoj zvaný "meskal". Agave přezimuje při teplotě 8 - 10°C,na světlém stanovišti při mírné zálivce. Přes léto se jí nejlépe daří na plném slunci na zahradě. Větší rostliny přesazujeme za 3-5 let. Zeminu vyžaduje ze směsi dvou dílu vřesovky nebo rašeliny, jednoho dílu pařeništní zeminy, jednoho a půl dílu říčního písku a jednoho dílu dřevěného uhlí. Množí se postraními výhonky.

Acorus-(puškvorec) je vytrvalá bahenní rostlina s plazivým oddenkem. Známe dva druhy puškvorců. Pro pokojové pěstování se hodí A.gramienus,vysoký nejvýš dvacet centimetrů. Pěstujeme jej v květináči na stinném místě u okna. Plné oslunění snese pouze při nejvyšší půdní vlhkosti. V zimě mu stačí teplota pouze 3 - 7°C a mírně vlhká zemina. Rozmnožuje se dělením trsu na jaře při přesazování. Vyžaduje těžší směs půdy , nejlépe drnovku s příměsí rašeliny.

Aloe-mezi nejhezčí patří aloe pestrá (Aloe variegata). Je to velmi výrazná sukulentní pokojová rostlina. Sázíme jí do těžší zeminy. V zimě potřebuje světlé stanoviště, musíme ji opatrně zalévat jen při obvodu květináče, protože voda nesmí přijít do listů. Nesnáší prudký sluneční úpal. Množíme ji semeny,řízky a odnožemi.Kvete světle červeně. Nádherná je také Aloe aristata, nejznámější pak Aloe arboresceus, která patří mezi léčivé druhy. Je keříčkového vzrůstu a velmi odolná. Trpí jedině silnou zálivkou, po které zahnívá.

Asparagus-(chřest) je rostlina se kterou bude každý pěstitel - začátečník spokojen. Nejrozšířenější je chřest pichlavý - Sprengerův (Asparagus sprengeri). Má rád hodně vzduchu, časté přihnojování a kropení. Roste-li na plném slunci, vytváří silnější, kratší a trnité výhony. Je-li asparagus dlouho do podzimu venku a dáme-li jej pak do studené místnosti, je celou zimu zelený a neopadá. Chce hodně vyživenou půdu a vyžaduje časté přihnojování tekutými hnojivy. Pěstujeme-li asparagus venku velmi mu prospěje na zemině v květináči suchý slepičinec. Začátkem března odřežeme proschlé snítky,prostupují-li kořeny celý květináč, rostlinu rozdělíme a rozsadíme do menších květináčů, které přeneseme do místnosti s vyšší teplotou a světlem. Pokud není třeba chřest přesadit, odstraníme z povrchu co nejvíce zeminy a nahradíme ji čerstvou.

Aspidistra-(kořenokvětka) má tuhé tmavé zelené listy. Svědčí ji kompost s přídavkem pařeništní zeminy a písku. Přesazujeme ji až kořeny zaplní květináč. Častěji ji musíme přihnojovat tekutými dusikatými hnojivy. Rozmnožujeme ji dělením starších a velkých trsů při přesazování. K výsadbě se lépe hodí květinové misky než květináče. Žloutnou-li rostlině listy, jsou kořeny převlhčené, nebo jsme použili zbytečně velké a hluboké květináče, ve kterých časem zemina zkysne. U pestrolisté formy kořenokvětky, přidáme do zeminy zvětralou omítku a cihlovou drť. Nachově červené květy se objevují u země nad kořeny - proto české jméno kořenokvětka. Častěji omýváme listy a dáváme ji na déšť. Snáší i horší světelné podmínky , protože má hodně chlorofylu.

Aspidium- je sice vžité, ale nesprávné jméno velmi tuhé a pěkné kapradiny Polystichum falcatum. Má sytě zelené, velmi lesklé listy. Roste dobře v každém pokoji s rozptýleným světlem, kde je chráněna před přímým sluncem. Přesazujeme ji každé dva až tři roky do kyselejší zeminy z listovky a lesního humusu ,rašeliny a písku. Nesnáší minerální hnojení, nýbrž jen organické a nemá ráda příliž teplé místnosti. Přezimuje v pokoji s teplotou kolem 16°C. Kořenový bal nesmí nikdy vyschnout ani v zimě, jako u všech kapradin. Doma ji nelze množit,rozmnožuje se výtrusy.

Aucuba- (aukuba japonská), patří mezi tzv."řeznické rostliny". Dříve zdobívaly výlohy řezníckých krámu, kde byly často ponechány svému osudu, a přesto se stále zelenaly. Akuba má stále zelené a krásně lesklé listy. Některé typy jsou barevné, žluté a bíle stříkané, mramorované nebo vroubené. Daří se jí nejlépe v polostínu, množí se řízkováním v polovině července. Mladé rostliny přesazujeme každý rok na jaře , starší za dva až tři roky do pařeništní zeminy s pískem. Přitom vždy výhony hlouběji seřízneme. Přezimuje snadno i v místnosti ,kde je teplota jen kolem 3-5°C,nebo ve světlejším sklepě. V teplejších místnostech trpí chorobami a škůdci. Množíme ji řízkováním v polovině července.

Begonia- (kysala - begonie). Begonií je bohatý výběr a všechny jsou vhodné pro pěstitele začátečníky, které pěstujeme ve směsi listovky, rašeliny a pařeništní zeminy.

Různě vybarvenými listy je nápadná begonie královská (Begonia rex). Má šťavnatý zdužnatělý stonek se střídavými jednoduchými řapíkatými listy. Barevností listů jsou to jedny z nejlepších pokojových květin. Nesvědčí ji přenášení z místa na místo a snáší lépe polostín než plné slunce. V zimě chce teplotu asi 14°C. Ztratí-li několik listů ,není třeba se znepokojovat. V létě potřebuje hodně vody a rosit. Množíme ji listovými řízky. Nejčastější příčinou pěstitelských neúspěchů je tvrdá zálivková voda. Proto si pro begonii raději nastřádáme vodu dešťovou.

Z kvetoucích begonií zaslouží zmínku Begonia lucerna se stříbrobílé kropenatými, na rubu nachovými listy a s mohutnými, bronzově červenými hrozny květů. Z velmi známých je také lorianka. Listy má malé, sytě zelené, květy mají různé odstíny růžové barvy. Nesnáší nízké teploty, stále mokro nebo přeschnutí kořenového balu.

Překrásně barevnými květy se chlubí begonie hlíznaté. Jakmile začnou k podzimu listy žloutnout,přestaneme rostlinu zalévat, necháme ji zaschnout a pak hlízy vyjmeme ze země. Opatrně je očistíme, proložíme rašelinou a uložíme v chladné a suché místnosti. V březnu dáváme hlízy předklíčit do květináče nebo do truhlíku se směsí písku a rašeliny. Hlízy vyžadují spodní teplotu. Jakmile dobře prokoření, přesazujeme s kořenovými baly jednotlivě do květináče nebo truhlíku. Ven je dáváme až v druhé polovině května. Květináče i truhlíky musí mít dobrou drenáž.

Pro sušší byt se dobře hodí begonie plstnatá. Listy má z jedné strany sešikmené, šedavě plstnaté.Vyžaduje teplotu mezi 15-20°C. Nesmíme ji zalévat na listy.

Beloperone- (chmelníček).Trvale zelený keříček má světle růžové nebo nafialovělé kropenaté květy, které by nevynikly, kdyby nebyly červenohnědé zbarvené listeny, které jsou sestaveny v jednostraně husté klasy. Protože jsou převislé a trochu podobné chmelové šištičce, vzniklo české jméno chmelníček. V létě chce dostatek slunce a vzduchu. Na světlém okně chladného pokoje přezimuje při 10°C. V létě ho výdatně zaléváme, v zimě jen tolik aby rostlina neuschla. Mladé rostliny přesazujeme i dvakrát do roka, starší zmlazujeme hlubším seříznutím všech výhonů, nejlépe na jaře při přesazování. Množí se snadno řízky, které stačí ponořit do lahvičky s vodou, kde zanedlouho zakoření. Když chmelničku dopřejeme dostatek tekutých organických hnojiv, pokvete celý rok.

Billbergia- (bilbergie,čínský oves) patří mezi rostliny ananasovité (Bromeliaceae). Nejotužilejší je Bilbergia nutana s úzkými tmavě zelenými listy. Sytou modří vroubené květy jsou v bohaté převislé latě. Snese i plné slunce, ale raději má rozptýlené světlo a polostín. Ústřední topení jí nevadí, zvlášť je-li její květináčpostaven ve větší nádobě a obložen mechem nebo rašelinou. V listových růžicích může být v létě voda, kterou občas vyléváme,aby se nekazila. Listy pak zahnívají. Zeminu vyžaduje lehčí z hrubé listovky, rašeliny, pařeništní zeminy a písku. Množíme ji postranními výhonky při přesazování. V příliš suchém a teplém prostředí květný stvol někdy zaschne.

Campanula- (zvonek).Zvonků je asi tři sta druhů; mezi nejznámější pokojové patří zvonek stejnolistý. Bíle kvetoucí se lidově nazývá "nevěsta", modře kvetoucí je "ženich". Zvonkové květy jsou křehké chlupaté. Nejlépe roste ve směsi ze tří dílu drnovky, dvou dílu pařeništní zeminy, dvou dílu listovky, dvou dílu říčního písku a jednoho dílu dřevěného uhlí. Vyžaduje každý týden přihnojení třeba i průmyslovým hnojivem. Pěstuje se převážně v květinových truhlících na oknech vystavené plnému slunci. V polostínu nekvete tak bohatě. Na podzim po odkvětu rostlinu seřízneme asi dvě třetiny. Zvonek stejnolistý je citlivý na mráz, proto musíme rostliny včas uklidit na světlé okno studeného pokoje, kde se teplota v zimě pohybuje mezi 5-10°C. Nejlépe se množí dělením zjara, nebo řízkováním od jara do léta. Uříznuté řízky okamžitě ponoříme do vody ,aby mléko na řezných ploškách nezaschlo. Pak je pícháme do vlhké rašeliny s pískem a přikryjeme sklenicí. Dospělé rostliny vyžadují dobrou drenáž a k večeru zálivku odraženou dešťovou vodou.

Cissus- (žumen). Zahrnuje přes tři sta druhů.U nás se nejčastěji pěstuje C.antarctica a C.discolor. Cissus antarctica snáší i plné slunce, ale raději má polostín. Přechodně mu nevadí ani hlubší zastínění. Je citlivý na vysokou teplotu v zimě a na suchý vzduch. Nejlépe přezimuje při 3-5°C. Teplota nad 15°C v zimě mu škodí. Nesnáší přelití, ale také nesmí vyschnout. Jednou týdně přihnojujeme. Svědčí mu směs listovky, drnovky, rašeliny a písku (2:2:1:1). Menší rostliny přesazujeme každý rok, větší jednou za dva tři roky. Množíme je na jaře řízky, které přiklopíme sklenicí a postaráme se o spodní teplo.

Coleus- (koleus,africká kopřiva) vyniká pestrobarevným listem. Jde o rostlinu krátkodobou. Starší rostliny nejsou hezké. Udržet koleus do jara je obtížné,ale né nemožné. Při nedostatku světla ho napadají mšice. Lépe je množit jej v srpnu řízkováním (řízky zakořeňují i ve vodě). Rostliny umístíme s malými květináčky na nejsvětlejší místo pokoje s teplotou 18-20°C. Nebo necháme ve vodě zakořenit celé vrcholky rostlin a až na jaře je zasadíme do pařeništní zeminy smíchané s rašelinou. Přihnojujeme každý týden hnojivem bez vápníku. Mladé rostlinky přesazujeme třeba i třikrát za rok. Potřebují plné slunce,ale snesou i polostín. Na slunci jsou vybarvenější. Brzy na jaře je seřízneme , aby pěkně rozkošatěly. Koleusy se dají dobře pěstovat i na zahradě ve volné přírodě a na slunném stanovišti.

Cordyline- (dračinka) patří k tvrdým dřevnatým rostlinkám, které jsou nenáročné. Pravidelně vytváří svazek listů, na štíhlém kmeni, takže se neprávem považuje za palmu. V létě může být na plném slunci. Je příjemnou ozdobou bytu, balkónu i zahrady. Přesazujeme ji po několika léty na jaře do směsi drnovky, vyzrálé pařeništní zeminy nebo kompostu, rašeliny a písku (2:2:1:1). Podzemní hlízovité ztloustlé odnože můžeme odlomit, poprášit rozdrceným dřevěným uhlím, zasypat zeminou a rosit. Zanedlouho vyrostou na teplém místě nové rostliny.

Crassula- (tlustice) je sukulentní rostlina (tučnolistá). Na světě je asi tři sta druhů.Pro ozdobný list se nejčastěji pěstuje C.arboresceus a C.lycopodioides. Druh C.portulacea vytváří hezké stromečky s malými a tlustými vejčitými lístky. V pokoji chce být na slunném okně, v létě venku na zahradě. Přezimujeme rovněž u světlého okna a snese i vyšší teploty ústředního topení. Tlustice přesazujeme na jaře nebo v srpnu do směsi drnovky, listovky a písku. Starší rostliny stačí přesazovat za tři roky. Mírně jí zaléváme, v létě v podvečer nebo ráno, v zimě jednou za týden podle teploty pokoje. Množí se snadno řízky v písku pod sklenicí.

Cyclamen- (brambořík) je rostlina, kterou si nepěstujeme, ale kupujeme v květinářství už rozkvetlou. Aby nám v bytě vydržela co nejdéle v květu, dáváme jí do chladného prostředí. Nejvíc jí prospěje postavíme -li jí na okno na plné světlo a dáme jí na misku s vodou, která prosakuje otvorem ve dně květináče. Brambořík nikdy nezaléváme do listů a květů, neboť rychle zahnívají. Odkvetlou rostlinu buď vyhodíme, nebo květináč s hlízou postavíme do chladné místnosti a zaléváme jen tolik, aby hlíza úplně neuschla. Asi v květnu se začnou objevovat nové listy. V té době hlízu z květináče vyklepneme a zasadíme jí do menšího květináče se směsí dobré bukové listovky, pařeništní zeminy, rašeliny a písku v poměru 2:1:1:1, s nepatrnou příměsí kostní moučky a plného minerálního hnojiva (NPK). Hnojivo dávkujeme velmi opatrně, protože na krychlový metr zeminy se dávají dva kilogramy kostní moučky a čtyři kilogramy minerálního hnojiva. Hlízu mírně zaléváme, až se na podzim objeví poupata a později květy, ale nikdy ne v takovém množství jako při prvním květenství.

Cyperus- (šáchor-papyrus) je vytrvalá bahenní rostlina. Dá se dobře množit vrcholovou růžici listů. U odříznuté růžice necháme asi půl centimetrovou část stonku a o polovinu zkrátime listy, abychom omezili odpařování. Takto připravenou růžici položíme na vodu, kde brzy zakoření. Sázíme do malých květináčků se směsí dobré pařeništní zeminy a písku. Květináčky postavíme čtvrtinou do vody. Přes léto je možno šáchor pěstovat na plném slunci v bazénku. Dobře roste, ale listy nemají onu krásnou tmavou zeleň jako v polostínu nebo ve stínu. V zimě potřebuje teplotu nejméně 10°C a světlé místo. Přesazovat můžeme Cyperus kdykoliv, a přitom lze větší kusy rozdělit na několik rostlin.

Dracaena- (dračinec). Z nejznámějších je D.fragrans - dračinec vonný. Je to krásná dekorativní rostlina s tmavě zelenými širokými listami. Její odrůda lindenii má listy široké se světle žlutým a bšlavě žlutým širokým lemováním. Oblíbená je také odrůda massangeana, jejíž listy mají bledě žluté linkování. Z nejhezčích dračinců je D.deremensis, varieta warneckei. Listy přisedlé ke kmínku má v mládí vzpřímené, později mírně přehnuté, tmavě zelené, lesklé, s širokým, mléčně bílým středním pruhem a bočními ozdobnými tenkými bílými proužky. Množíme jí vrcholovými řízky, ale pro začátečníky je to dost obtížné. Dračince pěstujeme v teplém světlém pokoji. V zimě nejlépe přezimují v teplotě kolem 20°C. Jsou citlivé na přechladnutí, vyžadují častější omývání listů a pestrolisté varianty nepřihnojujeme. Z přebytku živin by jim listy postupně zezelenaly. V létě zaléváme hodně a v zimě méně, podle teploty prostředí.

Echeveria- (pupovník) je tučnolistá rostlina, kterou v létě dáme na sluncem ozářované okno; máme-li možnost tak do zahrádky nebo ven před okno. Přezimuje v chladném pokoji s teplotou 6-8°C, na světlém okně. V létě zaléváme mírně,v zimě skoro vůbec. Přesazujeme jednou za několik let do písčité zeminy a nehnojíme. Některé druhy mají krásný ozdobný list. Celkem je těchto echeverií kolem 150 různých druhů. E.pulvinata - pupovník sametový je mexická trvalka, která má naspodu zdřevnatělého a v zimě chlupatého stonku řídkou růžici bělošedých plstnatých listů. Květy má velké, rumělkově oranžové. Pupovník množíme výhonky nebo kousky listu, které zasadíme do písčité zeminy a udržujeme jen nepatrnou vláhu.

Eucalyptus- (blahovičník) pochází z Australie, kde roste na pět set druhů. Pěstuje se zde pro tuhé lesklé listy, ze kterých se těží vonný eukalyptový olej. Menší rostlinky se hodí na květinové stolky, větší vysazujeme do dřevěných kbelíků a zdobíme jími verandy ,haly a jiné prostornější místnosti. Přes léto dáme blahovičník ven do zahrady na plné slunce. Přestože rychle roste, přesazujeme ho každý rok na jaře do směsi stejných dílů listovky, drnovky, kompostu a písku. Nesmíme však porušit kořenový bal. Košaté koruny dosáhneme, když výhony každý rok při přesazování seřízneme. V létě chce hodně vody, v zimě jen tolik, aby neuschnul, neboť musí přezimovat při teplotě 5-7°C. Ve volné přírodě své domoviny dosahují eukalyptové stromy výšky až 150 metrů a řadí se tak mezi největší stromy světa. Tím, že rychle rostou, odpaří jejich listy obrovské množství vody, takže se jich používá na vysušování močálů. Dřevo mají rovněž cenné, neboť pro obsah éterických látek ho nenapadají termiti. Nejlépe se rozmnožuje dováženými semeny. Řízkování je v amatérských podmínkách dost obtížné.

Euphorbia- (pryšec) nejčastěji v naších bytech zastupuje druh E.splendes - pryšec nádherný, lidově také trnová koruna. Vytváří štíhlé, křivolace rozvětvené keře s hnědou kůrou. Nápadné jsou jeden až dva centimetry dlouhé ostny, nejdřív černé , později šedé. Listy jsou soustředěné na vrcholu ostnatých větví. Květy jsou bezvýznamné, ale pod nimi jsou srostlé a skoro okrouhlé listeny asi centimetr velké, krásné šarlatové barvy. Je to květina velmi oblíbená, protože dobře snáší suché a teplé prostředí ústředího topení. Potřebuje světlé místo a mírnou zálivku v létě i v zimě. Mladé rostlinky přesazujeme každý rok na jaře, starší za dva až tři roky do směsi drnovky,kompostu a písku (3:2:1). Množíme ji vrcholovými řízky na jaře. Po seříznutí hned omyjeme vytékající mléko vodou a spodní konec ponoříme asi na hodinu do vody 20°C teplé . Pak je necháme do druhého dne zaschnout. Napícháme je do květináče s pískem a trochou země a po zakořenění rozsázíme do květináčků.

Euonymus- (brslen) je krásný, stále zelený, neopadavý keřík s různě zabarvenými listy, většinou bíle a žlutě tečkovanými nebo pruhovanými. Roste v polostínu, a to i na bezmrazných chodbách. Má rád hodně vzduchu a v době růstu vyžaduje dostatek vláhy. Tento druh patří k nejodolnějším pokojovým rostlinám. Vyhovuje mu těžší směs zemin tj. drnovky, pařeništní zeminy nebo kompostu, máčené rašeliny a písku. Přihnojujeme jednou týdně organickým nebo minerálním hnojivem. Množíme jej řízky z mladých výhonků. Během růstu rostlině několikrát zaštipujeme větévky , aby měla hezký a pravidelný tvar. Teplota v zimě nemá přesáhnout 6°C, ale může být i na nule.

Fatsia- (aralie,prodara,palma chudých) je trvale zelený keř nebo stromek s dlanitými, hluboce vykrajovanými lesklými listy. V bytech je často vidět rostliny vespod holé a nahoře se skleslými listy. Způsobuje to přílišné teplo, neboť arálie vyžaduje chladnější prostředí a polostín. Přesazujeme ji každý rok do směsi pařeništní zeminy s ornici a pískem. V létě jí zaléváme vydatněji a asi dvakrát přihnojujeme. V zimě jí v chladné místnosti zaléváme mírně. Množíme jí rozřezáním kmínku na kousky asi deset centimetrů dlouhé, které zapícháme do písku, kde pod sklem brzy zakoření.

Ficus- (fíkus,gumovník). Fíkusu je celkem asi dva tisíce druhů. Jsou to stromy, liány, keře a někdy i epifity. U nás pěstujeme asi kolem třiceti druhů. Z nich je stále nejrozšířenější a pro pěstitele začátečníky nejvhodnější známý Ficus elastika - fikovník kaučukodárný, známý svými velkými tmavě zelenými, kožovitými listy. V době plného růstu vyžaduje hodně slunce a venkovního vzduchu. V zimě jej stačí zalít jednou za 14 dní i za měsíc (podle teploty prostředí). Fíkus spotřebuje velmi mnoho živin, a proto jej musíme každý rok přesazovat, aby nehladověl. Nejlépe mu vyhovuje směs listovky, rašeliny, pařeništní zeminy, drnovky a písku (2:2:2:1). Přesazovat můžeme od března do srpna tak, abychom co nejméně poškodili kořenový bal. Nový květináč má být jen nepatrně větší než původní. Mladý fíkus přesazujeme každý rok, starší za dva tři roky a starý exemplář až tehdy, když se mu rozpadne nádoba. Z ostatních fíkusu stojí za zmínku Ficus pandurata (fíkus houslovitý). Má velké kožovité listy tvarem podobné houslím. Je odolnější než ficus elastica, ale nedá se tak snadno množit vrcholovými řízky, protože je mnohem tvrdší.

Fuchsia- (čílko) je dobře známa všem milovníkům květin. Fuchsie jsou jednoduché, plnokvěté, hroznovité, visuté a některé i s pestře zbarvenými listy. Snadno se množí měkkými řízky zeminy, rašeliny a na jaře. Chtějí často mlžit a zastínit. Starší keře dáme přezimovat v chladné a světlé místnosti a při velmi skromné zálivce. Staré listy během zimy opadají. Před přezimováním zkrátíme výhony. V létě fuchsie nejvíc kvetou, jsou-li vysazeny na balkóně nebo v zahradě v polostínu nebo stínu. Často je zaléváme a přihnojujeme tekutými přirozenými hnojivy s troškou drasla. V bytě fuchsie stavíme na východní nebo západní okno, ale rostou i na straně severní ikdyž zde tak bohatě nekvetou. Přesazujeme je každý rok na jaře do vyhnojené zahradní zeminy, rašeliny a písku. Pokud jsme výhony nezkrátili před přezimováním, uděláme to při přesazování.

Glechome- (popenec) je převislá rostlina, která roste u nás v přírodě. Její sytě zelené listy jsou prostoupeny světlou kresbou. Pěstují se v ampulích a je vhodným dekorativním doplňkem akvárii a terárii. Lépe než v bytě se jí daří venku na záhoně nebo před oknem.. Hezká je i v okenním truhlíčku. Je to rostlina zimovzdorná, a proto jí dáme přes zimu do chladné světlé místnosti. Venku vydrží na záhoně celou zimu. V létě jí zaléváme hodně, v zimě málo. Přesazujeme jí každý rok na jaře do kompostu s pískem. Množíme jí řízky se dvěma páry listů. Řízky zapícháme do písčité zeminy a pod sklenicí je necháme zakořenit. Pak vysadíme vždy několik rostlinek pohromadě do větších květináčků. Pro pěstování v místnosti je nejvýhodnější popenec břečťanovitý, zvlášť jeho bílé skvrnitá varieta. Květenství je bezvýznamné.

Haemanthus- (krvokvět). Druh H.katharinae. Má oddenek, který přechází v listnatý stonek, z něhož ve výši asi 15 cm vyrůstá 5-7 řapíkatých listů dvacet až třicet centimetrů dlouhých, na okrajích poněkud vlnitých. Silný květný stvol ukončuje velký okolík krásných šesticípých, zářivě červených květů. Na podzim po odkvětu zaléváme krvokvět jen tolik, aby neuschly listy, neboť mu nastává doba odpočinku. V únoru nebo v březnu ho jednou za tři roky přesadíme do směsi drnovky, pařeništní zeminy, listovky, písku a dřevěného uhlí (3:2:2:2:1,5) a pěstujeme v teplém bytě. Jen dobré prokořeněné rostliny kvetou. Pěstitelsky mnohem víc rozšířený je H.albiflos - krvokvět bělokvětý. Rostlina má krátké, stejnosměrně široké a tlusté listy. Kvete od dubna do června bílým květem sestaveným do okolíku. Umísťujeme ho na světlé a vzdušné okno vystavené slunci, na kterém může zůstat i v zimě. Snese i ústřední topení. Neprodělává žádnou časově ohraničenou dobu odpočinku. Stačí mu vyhnojená zahradní zem s trochou listovky. Začátkem jara přesazujeme do nepatrně většího květináče a úzkostlivě šetříme kořeny. Oba druhy množíme dělením při přesazování nebo odříznutým listem zastrčeným do písku, kde brzy zakoření.

Haworthia- (havortie) je sukulentní (tučnolistá) rostlina s růžicovitě sestavenými listy, které jsou na povrchu slabě tečkované a vespod v přířných řadách perličkovitě bíle pruhované. Až na některé malolisté druhy snese havortie v zimě sucho. Velmi snadno se rozmnožuje, neboť v paždích listů tvoří nové růžice, které rozsazujeme. Také jí můžeme množit listy, ze kterých vyrostou nové rostliny. Svědčí jí na slunném místě bytu nebo zahrady. V zimě snese teplejší prostředí. Zalévámi ji vždy jen mírně. Přesazujeme ji jednou za tři roky do lehčí písčité zeminy. Mladé rostlinky vhodně doplňují sukulentní mističky.

Hedera- (břečťan) se pěstuje stejně jako aralie a Fatshedera. Původní druh H.helix snáší i teploty pod bodem mrazu a nemá rád plné oslunění. Vyšší pokojové teploty v zimě působí na všechny druhy břečťanu nepříznivě. Vyhovují jim dva až tři stupně C. Sázíme je do směsí stejných dílu kompostu, drnovky a pařeništní zeminy. Místo písku přidáváme trochu rozdrcené omítky, aby se zvýšil obsah vápníku. Břečťany nejsou vyloženě pokojové rostliny. V bytech se daří především drobnolistým druhům. Jsou-li v květináči, přesazujeme je každý rok na jaře, rostliny v truhlíku jednou za tři roky. Nechce příliš mnoho zalévat - jen tak, aby zem byla stále mírně vlhká. Množí se výhradně řízkováním.

Hoya- (voskovka,perlucha) má olivově zelené masité listy. Bílé vonné květy rostou v okolíku a dlouhé výhony mají kořínky. Snadno se množí řízkováním od jara do podzimu. Řízky mohou mít jen dva lísty. Výhony můžeme ovíjet kolem různých opor, nebo je necháme růst volně převislé. Na začátku růstu musíme výhon ze řízku přivázat k hůlce. Ani během vegetace nesnáší voskovka přílišné vlhko. Přesazujeme ji jednou za dva až tři roky do směsi stejných dílu listovky, drnovky a písku. Při přezimování snese teplotu deset až třináct stupňů C. Odkvetlé stvoly neodřezáváme, pokvetou stále.

Hydrangea- (hortenzie) je nejen venkovní, ale i pokojová rostlina. U nás se pěstuje ve tvaru keříčku nebo stromku. Celkem existuje asi devadesát druhů. V bytě vyžaduje rozptýlené světlo a snáší i polostín. Optimální teplota je pro ni mezi 14 - 18°C. Hortenzii si pěstitel - začátečník nebude sám řízkovat, protože jde o práci dost složitou. Během růstu a kvetení potřebuje hortenzie hodně vody. Každý rok po odkvětu ji přesazujeme a u velmi staré hortenzie vyměňujeme pouze vrchní zeminu. Přihnojujeme dvakrát měsíčně hnojivem. Mladou rostlinu zaštipujeme za čtvrtým až šestým listem nejpozději v květnu a červnu, nikdy ne při přesazování. Pro květenství v příštím roce je důležité období klidu. Od srpna omezujeme zálivku a ukončíme přihnojování. Vyprahlou rostlinu přemístíme do sklepa, kde je teplota jen málo nad nulou; tam shodí poslední listy. Od prosince do února ji přeneseme do světlé místnosti, kde začneme s běžnou zálivkou a udržujeme optimální teplotu. Hortenzie nesnáší v půdě vápno a ani se nesmí zalévat vápennou vodou. Při přesazování nebo výměně vrchní zeminy v květináči použijeme směs kompostu, jílovité zeminy, rašeliny a písku v poměru (4:3:2).

Camaerops- (žumara) je palma je palma s vějířovitými listy. Starší rostliny většinou tvoří nízký kmínek, na kterém vyrůstají postranní růžice. Kvete bohatě i v pokoji a není náročná na ustálenou teplotu. V zimě dokonce vydrží i mírný mráz. Snáší i sešší vzduch ústředního topení. Zeminu vyžaduje ze směsi drnovky, vyzrálé pařeništní země nebo kompostu rašeliny, hnojovatky a písku. Snese plné i slabé osvětlení, ale v létě ji svědčí plné slunce. Přihnojujeme ji jednou v lednu a dvakrát měsíčně v létě plným hnojivem. V prosinci nehnojíme. Přesazujeme od března do srpna, velmi mladé rostliny každý rok, starší za dva až tři roky a staré za pět i více let. Používáme vždy jen nepatrně větší nádobu a dbáme na řádnou drenáž.

Chlorofytum- (zelenec) je symbolem největší skromností a pro začátečníka je nejvděčnější. Má dlouhé, úzké řemenovité listy, zeleně nebo bíle pruhované Na četných převislých šlahounech se tvoří mladé rostlinky i se zárodky kořínků, kterými se zelenec snadno množí. Jinak se také dá množit dělením větších trsů, ale musíme opatrně zacházet s kořeny, aby se příliš neporanily. Přesazovat ho můžeme kdykoli. Roste v každé výživné, humusovité půdě, ale nejlépe mu vyhovuje směs pařeništní zeminy, rašeliny, drnovky a písku (2:1:1:1). Všechny druhy (až na teplomilný Ch.amaniense) snášejí v zimě teploty v rozmezí šest až patnáct stupňů C. Stanoviště zastíněné nesvědčí pestrolistýn formám, které mají lepší vybarvení na slunci. V létě zelenec vydatně zaléváme, v zimě podle teploty místnosti.

Impatiens- (balzamínka,netýkavka) je u nás nejvíce zastoupena druhem I.sultanii, lidově zvaná sultánka. Má velmi křehký a vodnatý stonek a rostlina je jako by obalena jsnými, karmínově šarlatovými květy. Na jaře při přesazování zkrátíme výhonky a použije me je jako řízky k rozmnožování. Po zapíchání do písčité zeminy nebo i jen písku brzy zakoření. Zakořeněné řízky sázíme aspoň po třech do jednoho květináče. Přes léto můžeme postavit netýkavku na polostinné místo. Za růstu snese hodně vody, v zimě jen tolik, aby neuschla. V místnosti, kde netýkavka přezimuje, by teplota neměla klesnout pod 20°C. Stačí ji starší písčitá kompostní nebo pařeništní zemina. Pokud máme rostliny přes léto na zahrádce, musíme je včas odnést do bytu ,než příjdou první mrazíky.

Jacobinia- (právenka) byla dříve známa pod botanickým jménem Justicia. Je to rostlina s lesklými sytě zelenými listy vejčitého tvaru. Trubkovité květy jsou červené nebo růžové, setavené v latách. Je to rostlina světlomilná, která zvlášť v létě vyžaduje plnější oslunění. Snáší ale i rozptýlené světlo, popřípadě i polostín. Nejlépe se ji daří při teplotě 15 - 25°C, v zimě 12 - 15°C. Zalévat musíme vydatně - v létě by neměla zemina vyschnout, v zimě zaléváme mírně. V létě přihnojujeme plným tekutým hnojivem. Přebytek dusíku je nežádoucí, rostliny pak špatně kvetou. Přesazujeme každý rok od února do května do směsi listovky, rašeliny, pařeništní zeminy a písku ve stejném poměru. Pravenku množíme řízky, které nařežeme z vrcholu s několika listy. Nejvhodnější je březen, kdy řízky napícháme do směsi rašeliny a písku a přiklopíme sklenicí. Zakořeněné řízky rozsadíme do květináčku a mladé rostlinky častěji zaštipujeme, aby rozkošatily. Totéž děláme i se staršími keříky, aby nevytvářely dlouhé a holé výhony.

Kalanchoe- (kolopejka) se jako pokojová květina pěstuje něco přes padesát pět let. Má červené, nachové, tmavě růžové, žluté i bílé květy. Nejrozšířenější je Kalanchoe blossfeldiana z Madagaskaru. V létě by měla být venku před okny nebo na zahradě na plném slunci. I v místnosti potřebuje slunné a vzdušné místo a v zimě teplotu kolem dvanácti stupňů celsia. Při nižší teplotě ztrácí list a zahnívá. V létě ji zaléváme mírně a v zimě nepatrně, protože jde o rostlinu tučnolistou, která v listech přechovává zásoby vody. Přesazujeme ji každý rok po odkvětu do dobré květinové zeminy s přísadou rašeliny a písku. Vrcholy výhonu musíme zaštipovat, aby rostlina obrazila a byla košatější. Je to květina krátkého dne. když ji v době od 15.8. do 1.8. denně zatemníme od čtyř hodin odpoledne do osmi hodin rána, pokvete již o vánocích. Tímto způsobem můžeme usměrnit květenství kolopejky od října do května. Dobře snáší ústřední topení a nemá ráda rosení listů chladnou vodou. Snadno se množí řízkováním.

Kaktusy- jsou rovněž vděčné rostliny pro začátečníky. Všeobecně je možno o kaktusech říci, že jim svědčí na slunném okně, kde je dost vzduchu. Přes léto je můžeme dát na zahrádku nebo před okno. Často si pěstitelé dělají starost s přezimováním, ale kaktusům stačí místnost, kde teplota neklesne pod 6°C a nevystoupí nad 10°C. Máme-li v bytě málo místa, vyklepneme kaktusy z květináčku, z jejich kořenů opatrně oklepeme zem, zabalíme je do papíru a uložíme je třeba ve škatuli nebo kufru na skříni. Na jaře je opět vysadíme. Kaktusy mají sice rády sucho, ale v našich podmínkách, kde už jsou aklimatizovány, nesmějí v létě nikdy přeschnout; pokud jsou v květináči, neobejdou se bez mírné vláhy ani v zimě. Množíme je několika způsoby; semenem, řízkováním, dělením při přesazování nebo roubováním. Kaktusů se pěstuje asi na deset tisíc druhů, včetně rostlin tučnolistých (sukulentních).

Laurus- (vavřín - bobkový list) roste pouze ve dvou druzích, z níž má pro nás význam pouze L.nobilis. Je to známý stále zelený keř s kožovitými, lesklými, kopinatými listy, na okrajích mírně zvlněnými. Má drobné a nenápadné kvítky a plod je černá bobule. Snáší polostín až stín a nevadí mu ani plnější oslunění. Je to chladnomilnější rostlina, které nevadí ani teplota kolem nuly. Proto v mírnějším podnebí, kde teploty neklesají pod mínus 4°C, vydrží i venku. Během vegetace vyžaduje dostatečnou zálivku, neboť rostliny nemají příliš často vysychat, zvlášť jsou-li venku. V zimě omezíme v místnosti zálivku tak, aby rostliny neusychaly ani zbytečně nerašily. Nejvhodnější zeminou je pro ně směs pařeništní zeminy, drnovky a písku. Vavříny se často tvarují řezem v zimě nebo v době, kdy letorosty ukončí růst. Nejčastější tvar je koule nebo pyramida. Než vypěstujeme kulovitý tvar vavřínu asi padesát centimetrů, uplyne asi deset let. Množí se od září do jara vrcholovými řízky.

Monstera- (filodendron) patří mezi ovíjivé rostliny, které jsou typické vzdušnými kořeny. Celkem je monster asi třicet druhů. V našich bytech je nejrozšířenější M.deliciosa z tropických pralesů Jižní Ameriky. Má dlouze řapíkaté srdčité listy, které jsou v mládí celokrajné a teprve později se na nich vytvářejí hluboké laloky a nepravidelné otvůrky. Listová čepel je čtyřicet až osmdesát centimetrů široká. Velikost listů svědčí o mohutném růstu rostliny, která v pokojových podmínkách zřídka vykvétá. Květ je bílý s mohutným žlutým toulcem. V místnosti vyžaduje světlé místo chráněné před prudkým sluncem a průvanem. Snese i nižší vzdušnou vlhkost a ústřední topení. V zimě je možno udržovat rostliny i při nižší teplotě, jinak se optimální rozhraní pohybuje mezi 14 - 20°C. Zaléváme pravidelně, aby kořenový bal byl stále vlhký. Při nižší teplotě zálivku omezujeme. Rostliny mají raději sušší než příliš vlhkou půdu. Voda má mít teplotu pokojového vzduchu. Přesazujeme do směsi listovky, pařeništní nebo kompostové zeminy a písku (1:1:0,5) s přídavkem kousků dřevěného uhlí.

Myrtus- (myrta) patří mezi květiny našich babiček. Pěkně košatý a zelený keříček byl jejich chloubou, zvlášť když mohly pěkné zelené snítky věnovat některé nevěstě a svatebčanům k tradiční ozdobě šatů. Myrt existuje asi sto druhů. Je to světlomilná rostlina, kterou stíníme pouze v létě v poledních hodinách, je - li na prudkém slunci. Vyžaduje chladnější prostředí, v zimě 4 - 8°C, v létě kolem 20°C. V zimě myrtě škodí přílišná vlhkost, stejně jako přeschnutí (onemocní kořeny a opadávají listy). Mladé rostlinky na jaře zaštipujeme, aby zkošatěly. Mladším rostlinkám připravíme směs listovky, pařeništní zeminy a písku (1:1:0,5), urostlejším přidáme jeden díl drnovky. Nesvědčí ji trvale uzavřené a suché prostředí. Myrta se snadno množí na jaře z vyzrálých řízků. mělký květináč nebo misku naplníme směsí rašeliny a písku (1:1), mírně ji přitlačíme a napícháme do ní vyzrálé řízky. Nejméně jednou denně řízky mlžíme; přiklopíme je sklem, které na několik dní přikryjeme novinami. Zakořenělé řízky sázíme jednotlivě do malých květináčků.

Nerium- (oleandr) je nenáročný keř s růžovými, červenými, bílými a žlutými květy, jednoduchými i plnými. Nejčastěji se pěstuje v dřevěných kbelících na plném slunci. Mladé rostliny v prvních dvou třech letech zaštipujeme, aby se dobře rozvětvovaly. Starší rostliny prosvětlíme a po několika létech víc seřízneme. Během vegetace vyžaduje dostatečnou zálivku. Rostlinám nesvědčí časté přeschnutí, zvlášť když jsou venku na slunci. V zimě zálivku omezíme tak, aby zem nepřeschla. Při větší vláze by rostliny začaly rašit. Zimní teploty se mají pohybovat v rozmezí dvou až deseti stupňů Celsia. Oleandry přesazujeme od března do května. Starší rostliny za dva až tři roky, mladé rostliny každý rok. Použijeme směs drnovky, vyzrálou pařeništní zeminu nebo kompost, máčenou rašelinu a písek. Množení oleandru je jednoduché. V letních měsících nařežeme řízky a dáme je do lahvičky s vodou, jejíž hrdlo uzavřeme vatou. Za necelé dva měsíce se vytvoří kořínky. Řízky pak sázíme do malých květináčků. Celá rostlina oleandru je jedovatá.

Passiflora- (mučenka) je pnoucí lianovitý keříček, s krásnými květy, které dosahují až deseti centimetrů v průměru. Mučenek je kolem čtyř set druhů, ale nejčastěji se pěstuje P.coervlea. Nejlépe roste na okně a plném slunci, které podporuje květenství. Optimální teplota v zimě je 12 - 14°C. Přílišné teplo a nevětraná místnost škodí. Vzdušná vlhkost by měla být vyšší, než je průměrná vlhkost v bytě, neboť v suchém bytě opadávají květy. V době růstu vyžaduje mučenka vydatnou zálivku, rostliny nesmějí přeschnout. V zimě naopak aspoň po dva měsíce zálivku velmi silně omezíme. Je to důležité pro další násadu květů. Od začátku růstu až do srpna nebo začátku září přihnojujeme mučenku dvakrát za měsíc nebo i každý týden plným hnojivem, pokud možno s větším zastoupením fosforu a draslíku. Mladší rostliny přesazujeme každý rok po odkvětu jen do nepatrně větší nádoby, staré rostliny za dva až čtyři roky. U starších rostlin ale každý rok vyměníme horní vrstvu zeminy. Nutná je dobrá drenáž. Jako zeminu použijeme směs listovky, rašeliny a písku s přídavkem pařeništní země nebo kompostu. Mučenku je možno množit řízky , které poněkud déle zakořeňují. V létě se dá pěstovat i v zahrádce na záhoně.

Pelargonium- (pelargonie - muškát) hýří všemi barvami, kromě černé a žluté. Květy má jednoduché, poloplné i plné. Je stále nejvděčnější květina do truhlíků na slunné balkóny, neboť ji nevadí sucho. Necháváme - li v zimě rostliny v bytě, musíme je mírně zalévat, aby úplně neuschly. Než začnou na jaře rašit, hlouběji je seřízneme a přesadíme do směsi kompostu, pařeništní zeminy a písku (3:2:1). Nechceme-li se rostlinami v zimě opatrovat v místnosti, vyjmeme je z nádoby, oklepeme kořeny, ořežeme a v chladné místnosti, kde nemrzne, zavěsíme kořeny nahoru. Na jař kořeny prohlédneme, poškozené odstraníme popřípadě zkrátíme. Pelargonie se snadno množí řízkováním během celého roku. Mírné zavadnutí řízků nevadí. V zimě musíme žluté listy olamovat.

Petunia- (petůnie) patří rovněž mezi nejoblíbenější balkónové květiny. Nejhezčí jsou odrůdy s převislým růstem. V domácím prostředí lze jen těžko vypěstovat tyto květiny ze semen, takže je lepší si koupit hotové rostliny v květinářském obchodě. Petůnie totiž mají v jednom gramu čtyři až šest tisíc semínek; vysévat se musí už v únoru nebo březnu, do písčité listovky do truhlíčku nebo květináčků. Výsevy se musí udržovat v teple. Jakmile by se zachladily, semenáčky se zarazí ve vzrůstu. Značná pozornost se musí věnovat zálivce, neboť petůnie nesnášejí přílišné vlhko. Proto musí mít výsevní truhlíčky dobrou drenáž, nejlépe z písku, aby přebytečná voda rychle prosákla. Do květinových truhlíku na balkóně vysazujeme petůnie v druhé polovině května do směsi pařeništní zeminy, listovky a písku. Během vegetace jsou vděčné za přihnojení tekutými hnojivy. Odkvetlé květy musíme odstraňovat.

Phoenix- (datlovník) je oblíbená pokojová palma s dlouhými zpeřenými listy na tlustém krátkém kmínku.. U nás se nejvíce pěstuje P.cenariensis - datlovník kanárský. Pěstitelské podmínky vyžaduje stejné jako Chamaerops a další rozkošná palmička Chamaedorea, která se často vyskytuje v květinářských obchodech.

Piper- (pepř - pepřovník) je zastoupen asi šesti sty druhy ve tvarech keřů, stromků i bylin, často i ovíjivých. Nejčastěji se pěstuje P.nigrum - pepř černý. Je to ovíjivý i převisle rostoucí keřík s tmavozelenými srdčitými listy. V bytech kvete jen vzácně. Během vegetace vyžaduje dostatek vláhy a teplotu mezi 16-18°C. Mladé rostlinky přesazujeme vždy na jaře do směsi listovky, pařeništní zeminy a písku (2:2:1). Pepřovník množíme dělením starších rostlin a stonkovými řízky, které nejlépe zakořeňují, mají-li spodní teplo, nebo jsou-li v meziokenním prostoru. Rostlina snáší velmi dobře (na rozdíl od většiny jiných pepřovitých) suché ovzduší ústředního topení. Přezimuje nejlépe při teplotě nejméně 12°C, druhy s pestrým listem vyžadují teplotu vyšší. Pepřovník nemá dobu zimního odpočinku. Kořenový bal musí být stále vlhký i v zimě, proto listy občas porosíme. Protože má velkou spotřebu živin, přihnojujeme každý týden. Množíme jej řízky s jedním až dvěma očky, které zasadíme do nepraného říčního písku, přikryjeme sklenicí a udržujeme stejnoměrnou vláhu. Květináč nebo miska s řízky musí stát na teplém místě.

Plecranthus- (molice) má české jméno odvozeno od toho, že vydává silnou vůni, která odpuzuje moly. V bytě prý stačí jedna rostlina , aby vypudila všechny moly, pokud tam jsou. Kdysi bývala velmi oblíbená, neboť má pěkný vzhled a snadno se pěstuje. Roste i v zimě bez výrazného období klidu. Má ráda rozptýlené světlo, ale snese i plné slunce. V zimě ji stačí teplota 8-10°C. Vyžaduje směs drnovky, pařeništní zeminy a písku (2:2:1). Výhony seřezáváme třeba i několikrát zs rok, neboť starší rostliny jsou pak vzhlednější. Netrpí žádnými chorobami ani škůdci, které rovněž svou vůni odpuzuje. Snadno se množí řízkováním. Řízky zakoření i ve sklenici s vodou.

Primula- (primulka) má na pět set padesát druhů. V původní oblasti to jsou převážně vytrvalé květiny, v zahradnické kultuře se většinou pěstují jako dvouleté až tříleté. V bytě nejlépe vydrží P.sinensis - primulka čínská, která je nižší se srdčitými až okrouhlými listy a s bílými, růžovými nebo červenými květy s hlsdkým nebo třepenitým okrajem. Kvete v zimě od listopadu do května. Vyžaduje chladnější místnost a místo chráněné v létě před prudkým sluncem. Škodí ji přílišné vlhko, a proto ji v letě zaléváme mírně a v zimě ještě méně. Listy nesmíme stříkat a při zálivce dbáme, aby voda nevnikla do listové růžice. Primulku přesazujeme na podzim do dobré květinové zeminy a malého květináče, nejlépe do směsi pařeništní zeminy, drnovky, kompostu, rašeliny a písku (2:1:1:0,5:0,5). Protože se množí semenem, které je velmi jemné a ke klíčení vyžaduje množárenský skleník, opatříme si raději už kvetoucí rostlinu.

Pteris- (hasivka) je kapradina, která zahrnuje asi dvě stě osmdesát druhů. U nás je nejrozšířenější P.cretica - hasivka (křídelnice) krétská s tuhými zelenými listy, vhodná pro studené byty. Snadno se pěstuje. Vyžaduje pouze stín, je náročná na vlhko, zimní teplotu chce 8-10°C a místnost bez ústředního topení. V půdě nesnáší vápno, a proto ji raději zaléváme dešťovou vodou. Množí se výsevem výtrusů nebo dělením starších trsů na jaře při přesazování. V létě zaléváme vydatně, ale ne nadměrně. Rostlina nesmí přeschnout. Hasivku přesazujeme jednou za čtyři roky do nepříliš velkých nádob, nejlépe v předjaří do směsi hrubé listovky, rašeliny a písku (1:1:0,5). Za chladna nesnáší vlhčení listů. Přihnojujeme každých čtrnáct dní organickým hnojivem bez vápníku.

Reineckia- (rajnekie) je velmi odplná a dekorativní rostlina, která má snad nejmenší nároky na ošetřování. Je podobná zelenci a téměř nezničitelná. Svědčí ji vzdušné místo v polostímu. Plnější oslunění jí při maximální půdní vlhkosti nevadí. Přezimuje snadno při teplotě osm až deset stupňů celsia. Přesazujeme ji kdykoliv během růstu, nejlépe ale na jaře do těžší zeminy (drnovka s příměsí rašeliny. Je znám pouze jediný druh této rostliny R.carnea a jeho kultivar Variegata s bíle nebo žlutavě pruhovanými listy.

Rhoeo- (české jméno nemá). Existuje pouze jeden druh, a to R.discolor. Vydrží několik let, ale pro snadnější množení je lépe jej každoročně řízkovat vrcholovými řízky nebo četnými odmladky. Roste velmi rychle, ale čím je rostlina starší, tím je méně vzhledná. Nehodí se do ampulí a nástěnných nádob. Je teplomilná a celý rok se pěstuje v místnosti na světle, ale né na přímém slunci. V létě zaléváme hodně, v zimě zálivku omezíme při teplotě 16-20°C. Přesazujeme vždy na jaře do pařeništní zeminy, listovky a písku (1:2:1) s přídavkem rohoviny. Další podobné květiny, které rovněž nevyžadují velkou péči a snášejí ústřední topení, jsou Setcreasea striata (setkrézie pruhovaná) a Setcreasea purpurea (setkrezie nachová), která svým vzrůstem připomíná Rhoeo. Má nádherně fialově červené listy, ale jen na slunném stanovišti. V zimě jsou listy mnohem méně barevné. Oba druhy se pěstují stejně jako Rhoeo a patří do stejné čeledi.

Rosmarinus- (rozmarýnka) se kdysi používala k ozdobě svatebních šatů, než ji nahradila myrta. Je to jedna z nejstarších květin, o které se zmiňuje už Ovidius. Ke konci léta se objeví na starších větvích modravě narůžovělé květy. Rozmarýnka vyžaduje zásadně slunné stanoviště a u nás nepřezimuje venku. Přezimovat ale může i ve velmi chladném pokoji, kde teploty neklesnou pod bod mrazu. Během vegetace vydatně zaléváme, v zimě jen tak, aby rostlina neuschla. Starší rostliny přesazujeme jednou za tři roky, někdy i později, mladé každý rok vždy v období od března do května. Použujeme drnovku, pařeništní zeminu nebo kompost, máčenou rašelinu a trochu písku. Starším rostlinám občas seřízneme v předjaří nejsilnější výhony, aby byly tvarově stejnoměrné. Množí se snadno řízkováním. Na jaře stačí zapíchnout do písčité vřesovky několik řízků a přikrýt je skleničkami, pod kterými brzy zakoření. Potom je sázíme do maličkých květináčků a přes léto je pěstujeme na okně.

Sansevieria- (tenura - tchýnin jazyk) je pro svou nenáročnost velmi rozšířená. V dobrých podmínkách vytváří mohutné trsy s dlouhými, mečovitými listy s příčným pruhováním, které vyrůstají z podzemního plazivého zdužnatělého oddenku. Květenství vyrůstá u starších rostlin u země z paždí listů. Je to lata na delším stonku (stvolu) se sněhobílými až nažloutlými kvítky, které se rozvíjejí vždy k večeru a velmi pěkně voní. Žádá dost světla a menší množství vláhy po celý rok. Nesmí stát na plně osluněném okně. Starší rostlinu je lépe v zimě nechat raději suchou, než ji přemokřit. Nejvhodnější zimní teplota je 18-20°C. Přesazujeme vždy podle potřeby, když rostlina zaplní nádobu a zdužnatělé kořeny přerůstají přes její okraj. Tenuře lépe vyhovuje květinová mísa než květináč. Ze směsi zemin má nejraději drnovku, listovku, rašelinu a písek (1:1:2:1) s přídavkem rohové moučky. S.trifasciata Laurentii má zlatožluté okraje. Protože má méně chlorofylu, je poněkud choulostivější. Tenury rozmnožujeme vždy na jaře dvojím způsobem. Listy rozřežeme napříč, na kousky pět až deset centimetrů. Řízky necháme několik dní ve stínu zavadnout. Za čtyři dny je zapícháme do směsi písku a rašeliny v truhlíku, ve velkém květináči nebo květinové míse. Dáváme je čtyři centimetry a mlžíme je nebo kropíme podle teploty v místnosti. Vláha musí být mírná, ale stejnoměrná. Po čtyřech týdnech se objeví kořeny a náhodilé pupeny. Rostlinky rozsazujeme až později, když jsou větší. Množíme-li panašované odrůdy, nemůžeme očekávat, že budou všechny panašované. Většinou zůstane panašovaných asi 25%, ostatní jsou zelené. Druhý způsob, kterým tenuru rozmnožujeme, je dělení plazivých oddenků. Při tomto jednoduchém způsobu zůstanou všechny rostliny panašované.

Saxifraga- (lomikámen) je v mnoha druzích (většinou polštářovitých) jako vděčná skalnička; lomikamenů je kolem tří set druhů. Z pokojových druhů je nejznámější a nejlépe se pěstuje S.sarmentosa a S.stolonifera (židovský vous). Vyžaduje hodně rozptýleného světla a mírnou zálivku. Při přelití shazuje listy. Nejlepší je měkká dešťová voda. V zimě omezujeme zálivku a bereme v úvahu teplotu v místnosti. U této květiny by neměla klesnout pod osm stupňů celsia a překročit čtrnáct stupňů celsia. Čím větší je vzdušná vlhkost, tím lépe se této květině daří. Nejvhodnější je pařeništní nebo kompostová zemina, doplněna pískem. Rostlinu přesazujeme za dva tři roky. Snadno se množí mladými rostlinkami, které se tvoří na konci převislých výhonů.

Scindapsus- (potos) je znám asi ve dvaceti druzích. Je to rostlina lianovitá, s listy nesouměrně srdčitými, sytě zelenými, více nebo méně žlutě panašovanými. Snáší polostinné i stinné místo a při stálé zálivce v zimě teplotu hodně přes dvacet stupňů celsia. Vegetační vrchol se stáčí směrem ke světlu (k oknu) a naroste i několik metrů. Je-li náhle vystaven plnému slunci, zakrátko zhnědne. Protože potos dost rychle roste, doporučuje se ho přesazovat každý rok, pokud je mladý, a to na jaře nebo koncem léta. Použijeme směs rašeliny, listovky a písku (2:1:1). Nový květináč má být vždy jen nepatrně větší než původní. Potos dobře roste také v různých květinových miskách a používá se ho s oblibou při osazování květinových mís. Množí se snadno vrcholovými i stonkovými řízky. Nejlépe je použít v létě řízky šest až osm centimetrů dlouhé s několika lístky a vzdušnými kořínky, které snadno zakoření ve vodě. Sazeničky z vrcholových řízků je dobré zaštípnout, aby rostlina byla košatější.

Sedum- (rozchodník - mužíček) existuje kolem pěti set druhů, ale v našich bytech se nejvíc pěstuje S.sieboldii. Je to až 25 cm vysoká tučnolistá rostlina s načervenalými a poléhavě převislými stonky. Má téměř kruhovité, jemně vroubkované modrošedě zelené listy a drobné růžové květy. Vyhovuje jí plné oslunění, ale snáší i rozptýlené světlo a polostín. Nejlépe roste na slunečném okně obráceném k jihu. V létě chce teplotu kolem 30°C i více, v zimě mezi 7-10°C, ale nevadí ji ani suchý vzduch ústředního topení, protože přes zimu ztrácí list. V létě zaléváme mírně, v zimě jen nepatrně. Mladé rostlinky přesazujeme každý rok, starší za dva až tři roky, od března do května. Od listopadu do ledna dopřejeme rostlině období klidu (chladnou místnost, téměř žádnou zálivku, malou vzdušnou vlhkost). Od konce ledna začneme opět s normálním ošetřováním. Nejvhodnější zeminou je směs kompostu, drnovky a písku (2:2:1). Snadno se množí řízkováním. Řízky pícháme po třech až čtyřech do květináče.

Stapelia- (smrdutka) je tučnolistá rostlina s dužnatými plazivými oddenky s několika hranami. České jméno je odvozeno od toho,že velmi zvláštní a krásný květ vydává silný zápach. Tím láká na sebe hmyz, aby zprostředkoval opýlení. Nejčastěji se pěstuje S.variegata se žlutými, pěticípými purpurově pruhovanými květy, které mají v průměru 10-15 cm. Květy S.gigantea mají v průměru až 35 cm. Rostliny se hojně rozrůstají plošně, takže je zásadně pěstujeme v květinových miskách. Smrdutce nesmíme dávat zeminu s větším obsahem humusu, která má sklony ke zkysnutí. Doporučovaná je směs listovky, drnovky, cihlové drti a staré omítky (3:1:0,5:0,5). Prospívá při teplotě mezi 12 - 25°C. V zimě , kdy zastavuje růst, jí stačí deset stupňů a mírná zálivka jednou za dva tři týdny do misky.V létě zaléváme častěji, ale zase jen tolik, aby zemina úplně nevyschla. Přesazujeme v březnu až v květnu za dva tři roky, podle stáří rostlin. Dbáme na řádnou drenáž . Smrdutka je rostlina světlomilná, nejraději má rozptýlené světlo, popřípadě polostín.

Tradescantia- (podénka, voděnka, káča, blázen, štěstí). Už velké množství českých jmen svědčí o oblibě této rostliny, která je v našich bytech nejrozšířenější. Má polehlé, převislé lodyhy, které jsou vodnaté a křehké stejně jako listy se svěží lesklou zelení. Voděnce se daří na slunci i ve stínu, ale nejraději má hodně denního rozpzýleného světla, trvalou vláhu a zimní teplotu mezi 15-20°C. V zimě zaléváme méně než v létě, ale vždy se řídíme teplotou v místnosti. Přesazovat se může kdykoli do směsi pařeništní zeminy s přísadou rašeliny a písku (2:1:1). Listy žlutě a bíle pruhované má T.albiflora aurea vitata, listy zelené a růžovobíle pruhované má T.a.var.laekenensis. K nejvybarvenějším patří T.zebrina multicolor se stříbřitě šedými listy, které jsou kolem hlavního nervu tmavě zabarvené a okraje a rub mají purpurový. Voděnky se snadno pěstují a velmi dobře se množí řízkováním. Řízky řežeme 8-10 cm dlouhé a pícháme je po třech až pěti kolem okraje květináče, kde brzy zakoření. Řízkovat je nejlépe na jaře a v pozdním létě. Řízky také snadno zakořeňují ve vodě.

Vallota- (valota) je vděčná okenní cibulová rostlina. Na podzim vyrůstá ze středu listů dlouhý stvol (někdy i několik) se sytě červenými velkými květy. Vyžaduje směs staré listovky, pařeništní zeminy, drnovky a písku (2:1:1:1). Při jarním přesazování dbáme, aby část cibule byla nad zemí. Množí se tak, že odtrháváme malé postranní cibulky a rozsazujeme je. Doba klidu není nutná, ale prospěšná. V zimě zaléváme méně, v době vegetace (od jara) přihnojujeme. V srpnu zálivku omezíme. Valota se často zaměňuje s hvězdníkem (Hyppeastrum), známý pod nesprávným jménem Amarylis, který kvete v časném předjaří. Zimní teplotu vyžaduje valota mezi 10-12°C.

Zygocactus- (vánoční kaktus) je rostlina převislého růstu s člankovitými, plochými stonky a nejčastěji růžově fialovými květy. Nesmí se často přenášet, neboť potom opadají poupata; kaktus nemá také rád přímé slunce. Roste celý rok a prospívá mu časté mlžení. Přesazujeme ho do směsi stejných dílů listovky, rašeliny a drnovky nebo těžší pařeništní zeminy v březnu vždy po dvou až čtyřech létech. Po odkvětu bývají články mírně scvrklé, jakoby zavadlé. V této době bychom měli rostlinám dopřát nižší teplotu a úřestat je zalévat. Po přesazení rostliny mlžíme a stíníme. Od srpna je necháme v mírném polostínu, aby nasadila poupata. Po polovině září přeneseme rostliny do teplejšího pokoje, pravidelně je zaléváme, ale nestříkáme a hlavně neotáčíme. Vánoční kaktus se snadno množí řízky, kterými jsou vlastně vrcholové články výhonků. Pícháme je do směsi drnovky a listovky s pískem. Zakořeňují rovněž ve vodě.